Prvý krát na sérii Ironman a hneď úspešne

Prvý krát na sérii Ironman a hneď úspešne

Novinka 23.02.2020, zobrazené 657x

Áno, vieme, že sme tento report chceli uverejniť v pondelok.... Nuž strávenie všetkých tých pocitov niekomu dlhšie trvá :), ale výsledok stojí za to. V nasledujúcom článku nám Martin priblížil preteky v Ománe. Prajeme príjemné čítanie :)

V neděli 16.2 jsme vyrazili s týmovým parťákem Jožkem a dvěma dalšími kolegy z týmu Try2fly na dobrodružný výlet do Ománu, kde se konal druhý ročník závodu série Ironman 70,3. Jel jsem tam s jasným cílem a to kvalifikovat se na Mistrovství světa Ironman 70,3 na Novém Zélandu. Na závod jsem se začal systematicky připravovat od Vánoc a i přes to, že to nebyla příliš dlouhá doba, tak jsem se cítil dobře a v kvalitní formě. Samotný let trval kolem 7hod a čekal nás přestup v městě Istanbul. Kvůli Korona viru byly kontroly na letištích přísnější než bývá zvykem. Například v samotném Ománu jsme na letišti museli vyplňovat dotazník, zda jsme v nejbližších měsících navštívili Čínu apod. Následně jsme museli projít přes kontrolu s vízy, kde si nás všechny detailně prověřili, zda můžeme do jejich krásné země.

 

Ale na všechny tyto nástrahy jsme byli připravení a dokonce jsme pro jistotu v letadlech měli na sobě roušky (stejně jako 80% cestujících). Z chladného počasí, které převládalo v Bratislavě jsme tedy dorazili do města Muscat, kde nás čekala teplota kolem 30ti stupňů Celsia ve stínu a velká vlhkost kolem 65%. Hned jsme věděli, že závod nebude jednoduchý, ale podmínky platily pro všechny stejně. Do Muscatu jsme dorazili v pondělí brzy ráno a měli tak pár dní na to se na závod pečlivě připravit. Samotný závod byl naplánován na pátek, takže byla dostatečná doba na aklimatizaci, prohlídnutí cyklistické tratě, zaregistrovat se, připravit si všechny věci na závod apod. Hlavně jsme se ale snažili krýt před sluncem, které bralo hodně sil. Nicméně jsme všichni byli nachystáni a těšili se na páteční ráno. Těch pár dní před samotným startem jsme spíše odpočívali, regenerovali a jen lehce trénovali. 

Bylo to hlavně o psychické připravenosti na závod. Přeci jen jsme neletěli takovou dálku na závod, na který bychom se řádně nepřipravili. Neustála kontrola materiálu, kvalitní strava, dostatečný spánek, protahování a další důležité věci byly pro nás denní rutinou. Ve čtvrtek jsme si dovezli veškeré vybavení do depa a při pohledu na 800 zaparkovaných časovkářských mašin začala v každém z nás řádná nervozita. 

Kolo na další den připraveno, modrá taška na bike a červená taška na běh jsou již zavěšeny na stojanech a my se přesouváme na večeři. Předtím si ještě skočím do moře si dát pár úseků, aby mně nezaskočily vlny. Moře je příjemně teplé a nevědělo se, jestli bude závod v neoprenech nebo bez. Až v pátek se řeklo, že plavání v gumě povoleno. Po večeři se již taxíkem přesouváme zpět na hotel a po přípravě zbývajících věcí na páteční ráno uleháme do postele brzy. Vzhledem k tomu, že je samotný start brzy ráno, máme nastavený budík již na 4:30, abychom se mohli aspoň rychle nasnídat na pokoji. I tak ale většina z nás nespí. Srdce nám nepřestalo bušit od chvíle, co jsme prošli depem.

Na start jsme se přesunuli v 5:30 taxíkem a už při samotné jízdě na start nikdo z nás nevydal ani hlásku. Někdo měl v uších hudbu, jiný zase koukal do krajiny a já sám koukám jen na sedadlo před sebou. Plně se koncentruji na závod, který mě čeká. Dorazili jsme na místo startu. Na všech bylo vidět, že jsou již zamyšlení pouze sami na sebe. Dofouknu galusky, zkontroluji celkově kolo, zapojím elektrické řazení, dávám ionťáky do tašek a na kolo a přesunuji se mimo depo, kde se začínám rozehřívat. Následně se oblékám do neoprenu a odevzdávám pořadateli tašku se zbytkem věcí (street wear).

Po odevzdání věcí se jdu rozplavat do moře. Voda naštěstí byla bez větších vln a moře čisté. Tmu vystřídalo světlo a už se blížím ke koridoru závodníků. „Chlapi…Hodně štěstí!“ říkám klukům, poslední objetí a již stojím v koridoru pro závodníky, kteří poplavou kolem 25min. Startovalo se systémem rolling start (4 závodníci každé 4 sekundy). 10minut do startu… rovnám si na sobě neopren, rozdýchávám se a koukám na bóje v moři, podle kterých za chvíli poplavu. Organizátoři nás pouští už rovnou k zábranám, odkud se startuje do vody. Počítám závodníky, kteří stojí přede mnou.

Startuji kolem 40.místa. Synovec sultána Ománu odstartoval výstřelem závod a již se postupně blížím až k samotné čáře, odkud vbíhám do vody. Start je tady! Ve vodě se cítím dobře a dotahuji postupně jednoho závodníka za druhým. Díky rolling startu se s nikým ve vodě „nemlátím“ a jedu si své tempo. Postupně plavu již osamocen, jen občas se vedle mě někdo objeví. Kontroluji si pouze směr jakým plavu a své tempo. Z vody vylézám v čase 26:40 kolem 16.místa. Čas žádná sláva, ale očividně to nikomu moc neplavalo.

V depu se převlékám, beru kolo a vyrážím na cyklistickou část. Prvních 5km jedu průměrnou rychlostí přes 50km/hod. Jede se převážně po uzavřené dálnici se skvělým povrchem. Jedu ve skupince čítající asi 8 závodníků a nacházím se převážně v zadní části s odstupem 12m podle pravidel závodu. Poněvadž jedu v popředí závodu, neustále s námi jede motorka s rozhodčím, takže by ani nebylo možné porušovat pravidla ve smyslu hákování. Po chvilce mi rozhodčí ukazuje, abych si dal papírové číslo na sebe… Nemam! Připravil jsem si ho až na závěrečnou disciplínu s tím, že na kolo přece není potřeba, když mam číslo na helmě, kole a na nohou. Ostatní, ale číslo měli, takže moje chyba, že jsem si nepřečetl pořádně pravidla.

Nicméně rozhodčí to zatím nechal být. Postupně mě někdo dojede, potom zase odpadne, pak někoho předjedu, někdo zase předjede mě a takhle stále dokola. Já si ale hlídám tempo a jedu si svojí jízdu. Při projížďce cyklistické trati mi profil nepřišel tak náročný. Při samotním závodě to ale bolí mnohem víc. Dlouhá táhlá nekonečná stoupání spojené s větrem, který se neustále točí, mi ukazují jak je trať náročná. Průměrná rychlost postupně klesá, ale stále jedu to, co potřebuji. Na 75.km ke mně přijíždí opět motorka a problém s číslem pokračuje. Bohužel tentokrát rozhodčí vytahuje žlutou kartu a následuje penalta STOP and GO. Díky tomu ztrácím kontakt se skupinou, se kterou do té doby skvěle spolupracuji. Dalších 5km jedu sám a dojíždím pouze jednoho závodníka, kterého doprovázím do depa.

A teď začíná má nejsilnější disciplína. Celou dobu se mi v hlavě promítá pouze jedna věc. Hlavně ať mě nebolí koleno, se kterým mám již 14 dní problémy. Bohužel už při odevzdávání kola do depa se koleno začíná ozývat. Nechci na to myslet. Při pohledu do prázdného depa, kde bylo jen pár kol a s vědomým, že jsem nyní kolem 15.místa, nechci rozhodně nic vzdát. Rozjíždím tempo 3:50/km a následně se začínám brzdit. Vždy se mi ze začátku běží dobře, ale je přede mnou půlmaraton, tak zase Marťas neblbni!

Hlídám si tedy tempo kolem 4 min/km a snažím se nemyslet na bolest. Prvních 5km 19:48. Zatím to jde dobře a postupně předbíhám závodníky, co dojeli na kole přede mnou. Začíná být teplo. Na sluníčku kolem 38 stupňů a hledám na trati každý kousíček stínu. Na každé občerstvovačce do sebe i na sebe leju všechno, co mi přijde pod ruku. Tempo se začíná zpomalovat a běžím 4:10. Nevzdávám se a pokračuji s dotahováním se na čelo závodu. Bolí to… ale tak to určitě bolí i ostatní, říkám si. 15.km a koleno bolí víc a víc.. už jen 6km si opakuji, to je jen kousíček a navíc jsem blízko TOP 5 slyším od dobrovolníků na občerstvovačce. Postupně se začínám opět rozebíhat k tempu pod 4min/km. Předbíhám dalšího závodníka. Poslední kilometr přede mnou. Nohy se už sotva vlečou, ale cíl je blízko. Jsem v cílové rovince, kde na mě volá komentátor, že dobíhám jako pátý celkově. Unavený, ale šťastný dostávám medaili a tričko a sedám si do ledového bazénku.

Ještě chvíli koukám na cílovou tabuli a poslouchám komentátora, zda mě někdo nepředběhl časem, ale nestalo se tak. Později mi jeden Němec ukazuje, že jsem třetí v kategorii a že naše kategorie byla nabitá, takže by slot neměl být problém. Další Španěl ke mně přistupuje, zda vezmu slot na mistrovství světa. Říkám mu, že vazmu a náhle téměř klečí a prosí mě, abych mu slot nechal. „Sorry“ odpovídám J Chvíli za mnou dobíhá parťák Patrik a následně Noro. Jožko nechal na běhu všechno, ale vedro si s ním pohrálo asi nejvíc z nás všech. 

Celkový čas závodu byl 4:18:30 což není sice nejrychlejší půlka co jsem zajel, ale vzhledem k nenápadně náročné trati a k tomu, že je teprve únor (februar), to pro mě znamená skvělý začátek sezóny. Poprvé jsem skončil v takto velkém závodě série Ironman 70,3, kde bylo téměř 800 startujících v absolutním TOP 5 a zároveň poprvé na stupních vítězů v kategorii. Zároveň jsem si splnil to, pro co jsem do Ománu jel, a to se kvalifikovat na Mistrovstvi světa. Za mě tedy vydařený závod a krásný výlet na blízký východ.Další závod na polovičních distancích ještě nevím, to musíme teprve probrat s trenérem. Na závěr chci moc poděkovat všem, co za mnou stáli při tomto závodě i v celé přípravě. Především mé rodině a trenérovi, bez kterých bych nikdy nezajel takovýto výsledek a jen těžko bych hledal motivaci do další práce.

 

Photo credit: Martin Olšan

Plavecké tréningy

Plavecké tréningy

Staň sa triatlonistom

Staň sa triatlonistom

Tímový spot

Staň sa fanúšikom

Partneri

pridajte sa k nám
Tučková 9 821 05 Bratislava IČO: 42179203 DIČ: 2034470306